Finové jsou u nás pokládáni za sportovní národ, ale během své týdenní plavby souostrovím Porkkala z Helsinek do Hanko jsme potkali jen jednoho kajakáře a ještě ke všemu to byl Švéd. Abych byl přesný, ke konci plavby jsme kontaktovali ještě jeden kajak, který byl ale poháněn kajakářkou. O této skutečnosti se zmiňuju jen proto, že i když Finský záliv je poměrně úzký a není ani žádným pořádným mořem, je zřejmé, že srážky s jiným kajakem se nikdo obávat nemusí.
Dvěstěkilometrová plavba je kromě výše zmíněného soukromí příjemná ještě z jiných důvodů. Třeba proto, že v kajaku nebylo zima, jak někteří strašili, pršelo jen málo a každý večer se skoro všichni vykoupali. Samozřejmě ve slané vodě. Komárů se vyrojilo jen několik a nevzpomínám, že by někdo manipuloval s odpuzujícími prostředky. Pokud nenarazíte na málo pohostinnou majitelku ostrova, která vás vykáže s časovým limitem do půl hodiny, dá se skoro všude přistát, postavit stan a zapálit táborák. Sotva takovou benevolenci může ovšem kajakář očekávat v místech, kde je pobřeží označeno žlutými tabulkami s přibližným obsahem Vojenský prostor, vstup zakázán. Aby se někdo nevymlouval na finštinu, mají to tam taky rusky a anglicky. Jižní pobřeží Finska je totiž vojenským kolbištěm nedávné i dávné historie. K té dávné patří odvěký boj o přístup ke slané vodě, kterému vévodí především Švédové, Rusové, Poláci, ale také Němci. Zvláště Rusové jsou ve velmi nevýhodné geografické pozici, protože jinak, než přes Balt se po vodě prakticky nikam nedostanou. Proto také až do revoluce v r. 1917 celých 100 let ovládal car Velkoknížectví Finské a Rusové měli na tomto pobřeží nejen vojenské objekty, jako je dnešní helsinská pevnost Suomenlina, Porkkala a Hanko, ale také přímořské lázně pro svoji šlechtu.
Není mnoho hlavních měst, kde můžete položit kajak na vodu skoro všude. Jen břeh nedaleko olympijského přístaviště se v důsledku zprvu nenápadných kačeních exkrementů ukázal po vydatném dešti snad nejhorším, který jsme si mohli vybrat. Aby někdo nezaměnil mořské kajakování za život v bavlnce, připomínám, že i na Baltu fouká a když mluvím o rychlosti do 8 m/ sec, mám na mysli rychlost, při které neztrácí ještě pádlování smysl. Pokud se kajakář usilovně dře proti větru a skalka na pravoboku trčí pořád na stejném místě, je třeba přehodnotit svoje počínání. Po tomto přehodnocení jsme i my směr plavby otočili a pluli raději se západním větrem z Hanko do Helsinek. Takový převratný manévr je ovšem podmíněn existencí doprovodného vozidla. K těm méně příjemným stránkám plavby patří také nedostatek pitné vody. Pětilitrový kanistr a pár petek sice nějaký ten den vydrží, ale potom nezbývá, než kontaktovat ostrovany. Zajímavou kapitolou je pochopitelně samotná plavba a především její směr. Orientace mezi ostrovy, ostrůvky a pevninou vyžaduje jistý cit, buzolu a případně GPS. Romantici se ani bez podpůrných pomůcek samozřejmě neztratí, protože je jim v podstatě jedno, kde právě jsou a kde přespí. Ti, kteří pokládají práci s technikou za nejdůležitější součást plavby, by se ze své podstaty snad ztratit také neměli. Kolik kilometrů skutečně kajakář za týdenní plavbu napádluje, je ve hvězdách, ale na startu jsme počítali se dvěma sty. Protože se nikdo nezvrhl, neztratil, nepromrzl, nezranil ani neutrpěl jinou zdravotní újmu, buď při nás stálo štěstí nebo tato příjemná túra mezi ostrovy Porkkala nepatřila ke světovým seakayakářským extrémům na hranicích havarijního režimu.