Via je cesta a Claudius Augustus byl určitě nějakej horolezec, co tu cestu vylezl jako první, mínil nadějný alpinista, ale neměl pravdu. Via je sice cesta, ale pro povozy, tažené voly a ten Claudius nic nelezl ani nestavěl, jenom rozkázal, aby stavěli. Stavěli na přelomu našeho letopočtu a trvalo jim to několik desítek let. Vzhledem k tomu, že začali u Adrie a táhli to přes dva alpské hřebeny až do Augsburgu jim to zas tak dlouho netrvalo, nehledě na to, že měli jen krumpáč a lopatu. Historie je zajímavá věda, ale ještě zajímavější je si Viu projet na kole a kvůli nejisté paměti raději víckrát. Kromě jednoho původního milníku kdesi u Merana a řady tabulí s popisem, jak cestu stavěli a jak vypadala, potkali jsme cestou množství hor a kopců a taky řek. Projektanti trasy od nás dostali pokaždé jedničku i když při tom projektování mysleli jen na vojáky a nanejvýš na obchodníky. Kdo by kdy řekl, že ty, pro které cestu stavěli, byste tam dnes hledali marně. Tady vládneme my, cykloturisté.
V Augsburgu jsme si cykloturistiku zpestřili kajakářskými závody na olympijském kanále na řece Lech, samozřejmě jako diváci. Ti, kteří se bez kajaků lehce obejdou se byli podívat do města, které se chlubí výstavbou sociálních bytů, ale dobře se držte – už před mnoha staletími. Všude kolem trasy míjíme německy precizní značení. Je vcelku zbytečné , protože řeka Lech nás ze svého údolí stejně nikam nepustí. Městečko Landsberg zná každý, protože tam ve vězení napsal Hitler „ Mein Kampf“, ale protože nechceme být nařčeni ze sympatií , zastavili jsme raději ve Füssenu, kde voněly ze všech stánků preclíky, rohlíčky , kremrole a jiné nezdravé poživatiny , zatím co známá hokejová hala, kde už se hrálo všecko, včetně mistrovství světa, voněla jen nadšencům. Na pohádkový zámek Neuschwanstein, podle názvu něco s labutěmi a kamením, bych doporučil návštěvu v zimě, uprostřed týdne a pro jistotu v noci. Jinak vás tam ušlapou. Cyklisté si zato pořádně šlápli na Fernpass do nějakých 1200 , ale autopodporu všichni odmítli. Dolů k Innu už žádná řeč o autu obvykle nebývá a v Imstu si někteří s přebytkem energie dokonce sáhli na krytou horolezeckou stěnu . Je těžká, ale nejvyšší německý kopec Zugspitze , Silvretta a Wildspitze vypadají ze stezky ještě nedostupnější. Ani na Piz Buin, nádhernou třítisícovku, odkud se chodí z Landecku , se z časových důvodů nikdo nevypravil. Nejvyššímu bodu trasy, 1500 m vysokému Reschenpassu nad lyžařským střediskem Nauders se ale nevyhneme. Převýšení z údolí Innu vypadá strašidelně a je opravdu dlouhé, ale sklon není nijak odpuzující. Mile a lákavě působí malá česká vlaječka nad kioskem, zvíci dvou dlaní, kde se nezapomeneme nikdy zastavit na jedno lahvové a podpořit tak byznys domorodce , který se z lásky k naší krajance kdysi naučil obstojně česky i když naši zemi nikdy nenavštívil a jak sám řekl, česky se učil zbytečně. Na italskou stranu stezka padá strmě do údolí Adiže, kopce jsou nějak vyšší a bělejší, jablečné plantáže nekonečnější a Messnerův hrad Juval tajemnější. Tajemstvím zůstává také otázka, jak se vlastními silami dostat z bludiště, tvořeného šikovně vysázenými a neprostupnými keři v jednom z posledních kempů. Za pouhé dvě eura si každý užil bloudění až dost a tak už raději cíleně prohlídka ledového muže Ötziho v Bolzanu, pak skvělou zmrzlinu, kterou umí jen Taliáni a utřídit fotky, filmy a hlavně zážitky. Že by někdo odsoudil projektanty této původně volské cesty, je při vší zodpovědnosti zcela vyloučeno.