Perly se nehledají lehce. Bornholm je ale výjimkou, protože stačí sednout pod Fidlovým kopcem do docela titěrné pohádkové lodičky a nechat se unášet řekou Odrou od pramene až do Ústí Sviní. Půlnočním směrem by už odtud Bystrozraký spatřil písečné pláže Dueodde na severovýchodě Bornholmu. Ostrov patří Dánsku, stejně jako Andersen a lodička, která nás sem zpod Fidlova kopce přinesla.
Z Bornholmu se vracíme už po šesté a vždycky se stejnou nostalgií a také s nadějí, že červené střechy městečka Rönne, kam dopluje opravdový trajekt z Rujány, zase příští rok uvidíme. Protože ostrov nepatří k žádným obrům, zvykli jsme si bydlet týden v Gudhjemu na jednom místě a odtud hvězdicově vyjíždět na kole nebo na kajaku s večerním návratem. Těžko říct, kolik stovek kilometrů který cyklista za týden ujede, ale s jistotou se dá tvrdit, že ostrovu jich ještě plno zůstane v záloze pro příští návštěvu.
Horší na tom byli vždycky mořští kajakáři, protože pobřeží kolem dokola měří pouhých 140 kilometrů a zhola nic se s ním nedá udělat, než je obeplout. Nemusí to být ale do 24 hodin, jak se tady traduje o rekordu místního kajakáře Fredriksona nebo možná Jergensena, protože jiná jména Dánové neznají. Bornholm není ani kontinent, ani Skandinávie, ale dost možná patří současně oběma. Konec konců prý kdysi žádné Baltské moře neexistovalo a Bornholm byl jen vysoký kopec. Dnes na něm mají ostrované rozhlednu, ke které vyšlápne na kole i školní dítě a už před 150 lety dokonce dosáhl vrcholu sám král Frederik. Nejdřív ale musel projet kolem spousty skal a bludných žulových balvanů, překročit jediný a nejvyšší dánský vodopád a pro dlouhověkost se vykoupat v pobřežních skalách Helligdomsklipperne. Strže, kaňony a skály v kombinaci s pšeničnými lány a lesy, kterým tady říkají plantage, jsou na Bornholmu přísně v provedení Legoland a dech se proto z výšek a hloubek zatají jen málokomu. Snad právě proto se podařilo bez úrazu přeskočit přes skalní trhlinu Randklöve i ruskému carovi Petru Velikému a to ještě v jezdeckých botách s ostruhami. Skoky přes Randklöve už dnes nikdo neprovozuje a skoro všichni se věnují raději umění. Hned nedaleko si domorodci přebudovali místní drůbežárnu na uměleckou sklárnu „Baltické sklo“ a na ostrov se přestěhovalo plno německých, francouzských a kdovíjakých malířů, sochařů a řezbářů. Ani domácí nezůstali pozadu a když nic víc, alespoň si na kameny před farmami namalovali barevné usměvavé hlavy nebo kolemjdoucím nabídli samorosty s lehce pejorativní tématikou. Ti realističtější přichystali stolky se zeleninou, ovocem a kasičkou, kam se ukázněně hází předepsané obnosy v dánských korunách. Je zřejmé, že ostrované už cizincům důvěřují a praktické kruhové kostely i se střílnami, původně určené k duchovní útěše i reálné obraně proti častým nájezdům pirátů, slouží už pouze k obdivování. Obdivuhodní lidé, protože jediní, kteří na Bornholmu nevidí z oken svých příbytků moře, žijí v městečku Aakirkeby. Jinak mají před očima moře pořád všichni a nejvíc na dvou ostrůvcích Christiansö a Fredetriksö hodinu plavby k severu, které byly vlastně už ve středověku první vojenskou námořní základnou. Kdo tam trajektem nedopluje, neuvidí ani někdejší kasárna, ani původní vojenské domky, které dánský ministr války daroval všem demilitarizovaným. Neuvidí ani bývalé vězení, které jakoby z oka vypadlo vězení na ostrově Monte Christo. Hlídat se musí v těchto končinách pořád všechno a nám stačilo nechat chvilku bez dozoru balíček tresek z udírny v Hasle, aby se staly kořistí skupiny drzých racků. Zdálo by se, že jen nejmohutnější severskou zříceninu Hammershus na kolmé skále nad mořem, nikdo hlídat nemusí, ale ani v tomto případě to není pravda. V době, kdy už na hradě nikdo bydlet nechtěl, domorodci kameny pilně rozebrali pro soukromé účely. Jen s potížemi, jako všude, slepuje dnes ministr kultury Hammershus zase do původní podoby, kterou si na ostrově udržují jen divoké pobřežní skály Jónskappel. Dokonce i rozsáhlé písky Dueodde, vypadají každý rok jinak. Není divu, protože podle tvrzení místních obyvatel je jejich písek nejjemnějším na světě a s takovým pískem si vítr úspěšně pohraje. Ostrované toho ovšem tvrdí daleko víc. Říkají, že na jaře se už strašně těší na to, až zase přijedou turisté. Po sezóně ale stejně vehementně tvrdí, že už se strašně těší, až všichni turisté zase konečně zmizí. Pro nás z této informace ale stejně neplyne nic závažného, snad jen neurčitý pocit, že jsme možná na břehu něco zapomněli a že snad zase příště.